56. Pohlcení
Pohlcení
"Je to vlastně pohlcení určitou veličinou mysli. Pokud je tu "já", tak prožíváme "já". Pokud prožijeme nekonečný prostor, tak zažíváme nekonečný prostor, kde zase mizí všechny ostatní vjemy, včetně třeba toho "já". Tam není vůbec "já", není tam zkušenost toho "já", jen nekonečný prostor, nikde nic. Přesto je tu existence – ale nikdo se neptá, jestli se to ví, nebo se to neví... Nikdo tam nemá otázky, nejsou tam ani odpovědi, nejsou tam žádný ambice...
V tomhle smyslu bych viděl prožitek "já" jako zkušenost, ekvivalentní jakýkoliv jiný, kdy mysl se zúží jenom na ten jeden objekt, který patří do jejího obsahu.
Můžeme vidět, že tady začíná "já" a od toho se odvíjí další svět. K tomu, aby docházelo k interakci, aby začal nějakej pohyb, nejdřív musí být "já", a pak můžou být další věci. Teprve pak tam začíná děj. Protože abychom se dozvěděli, co se děje, potřebujeme to mít k čemu vztahovat. A můžem to vztahovat právě k "já".
Takže "já" se objeví uprostřed ničeho, všechno se kolem něj motá...ono v tom momentě ani neví, že je "já". Časem může k sobě vztahovat předměty z obsahu mysli, podobně jako slunce přitahuje planety, nebo je drží pohromadě... V tom můžeme vidět analogii, jak je postavený naše tělo a naše mysl.
"Já" jako pocit je první fází vtělení toho Ničeho, čemu se říká nepodmíněná Existence nebo Vědomí, který nemá nic než Samo Sebe. Takže nejdřív se musí nějakým způsobem nějakým způsobem ztotožnit nebo objevovat v tom "já".
A musí se dostat až tak daleko, že na sebe nahrabává tady ty věci, až máme tělo, máme člověka, máme jeho životní funkce ... nebo můžeme říct, že máme mysl, která má určitou strukturu a podle ní se chová...
Všechno probíhá... Vědomí nemá žádnej pocit, že by mohlo tělo získat, anebo ztratit. Není tam žádný ohrožení, všechno je samo sebou... a tak to funguje..."