Setkání se Sašou Hendrukem

Co když nám někdo ubližuje?

Odpověď na dotaz "Co dělat, když někdo vám ubližuje a vy z něho máte strach? Já vlastně nechci se s tím člověkem setkávat, nechci s ním nic řešit, ale v mysli je strach z násilí... Jak s tím nakládat?"

"Řekne se, že všechno je jedna Mysl, včetně toho, koho se bojím, a všech těch akcí, který by mohly následovat, kterých se taky bojím, a na druhou stranu teďka zjišťuju, že to je moje mysl, že jsem to vlastně já, a teď co s tím? Že to mám pustit... a co mám pustit? Mám pustit sebe a nechat se tím válcovat? Nebo co mám dělat? Ty věci nejdou proti sobě, přesto, že jsou často takhle chápaný, že si to protiřečí....

Můžeme v praktický životní situaci vidět, že se dostaneme do nesnází a obtíží. Nevidím vůbec problém je řešit v tý úrovni věcma, který patří do tý úrovně. To znamená: pokud můžu, tak se mu vyhnu. Pokud s ním není řeč, tak ani nic nezkouším, nepolezu někam, kde vím, že to je pro mě nebezpečný, nepřijatelný atd. Můžu se pokusit s ním zavést dialog, ale není nutný tu věc vyřešit najednou. Máme tady nějakou i právní, legislativní formu řešení věcí, to všechno se dá použít, neviděl bych to jako v rozporu. Pokud ti to technicky pomůže, tak proč ne?

Co bych viděl jako průšvih, kdybych tady tu věc odděloval od toho, že to je obsah mý mysli. Fyzicky si nenechám ublížit a postarám se o to. Takže nepolezu někam, kde bych mohl dostat, ale potom: co to znamená u mě v hlavě? Je to moje mysl, její obsah. Znamená to, že je to o mně. Protože je to moje mysl, její obsah, jedna část mysli obtěžuje její druhou část. Tu, za kterou se považuju. Nějak se mě to týká. A když připustíme věci v úrovni akce a reakce, tak to znamená, že máme nějaký takzvaný karmický svazek, z dřívějška. Nebo já něco dělám, používám obsah svý mysli takovým způsobem, že v jednom jejím koutě vytvářím prostor pro takový projev. A tady je moment pro řešení, který je mnohem hlubší než to první. To první je praktický a tohle je praktičtější. Když začnu řešit "Co jsem komu udělal?“ – znáte tu větu. Když budete chtít bejt hodně přímý a tvrdý a nekompromisní, tak můžete vzít jed na to, že co se děje vám, to jste v podstatě dělali. Někomu. To je jedno, jestli se na to pamatujem nebo nepamatujem. V podstatě tu akci, která se na nás odvíjí, tu můžeme detailně pozorovat a brát, jako že to je přesně to, co jsme dělali a co jsme vlastně chtěli zažít. A tady se můžem učit o tý situaci, o sobě, o všech těch procesech, který tam probíhají, když je objektivizovaně budeme pozorovat. Když opravdu se budeme ptát, co jsem ve skutečnosti udělal proti tomu, aby to takhle nedopadalo, co s tím člověkem mám společnýho, jaký on má rysy, jaký já mám rysy, co dělám. Co si myslím, že by on měl nebo neměl, co já jsem měl, atd... Musí se to rozebírat tímhle způsobem, aby se mohl najít ten malej program v mý mysli, kterej vytváří realitu takovým způsobem, že je v ní někdo, kdo je takový a znepříjemňuje mi život. Je to trochu pochopitelný?

V podstatě každej máme zkušenosti s nepříjemnejma lidma a říkáme si, co a jak? To je moc dobrej moment na poznávání sama sebe, svojí mysli, to je praxe. To je v podstatě nejduchovnější – jestli je nějaká duchovnost, o čemž silně pochybuju – ta nejduchovnější praxe, která vůbec může bejt. Nejočistnější aktivita, kterou můžete dělat. Protože ta se přímo aktuálně věnuje v mysli tomu, co není v pořádku. Neutíká od věcí, neutíká od toho, jak to je, ale snaží se na to přijít. A když se tenhle mechanismus vypozoruje na více situacích v životě – on se víceméně opakuje v jakýchkoliv jinejch situacích, a tím pádem člověk může postupně začít rozumět věcem, kterým do tý doby nerozuměl, a oslovujou ho souvislosti jak v mezilidských vztazích, tak i ve fyzikálních zákonitostech, souvislosti, který mu byly naprosto cizí a vzdálený."

Zpětný pohled

"Když se podíváme na náš osobní svět, když se zpětně podíváme na náš osobní život, můžeme číst, co jsme zač, co vlastně chceme a pro co se rozhodujeme. Tenhle přístup nám dovolí vidět, že nikdo nemůže za to, co se nám v životě děje, že jsme to my sami, protože necháváme vstupovat do zorného pole mysli to, co se v něm odráží. To je, pro co se rozhodujeme. Viníme často situaci, věci, lidi, politiky za to, jak se cítíme a jak se máme. Ale je v naší moci udělat to úplně jinak! Spíš než nadávat na to, co kdo udělal špatně, bych sledoval, co se v mysli vlastně děje, jaký jsou s tím spojený pocity, a jestli to tak musí být. A zjistíme, že minimálně z 98% si věci držíme opravdu jen proto, že jsme se pro ně rozhodli. Můžeme vysledovat, že jsme se rozhodli jakoby na nějakém základě... Ale všechny ty věci jsou vysvětlitelný, vypozorovatelný, a úzce spolu souvisejí. Bohužel na sebe nepůsobí jenom v linii, ale stýkají se paradoxně v rovinách, kde jsou od sebe jakoby vzdálený. Takže se to stává nepřehledný. Proto se člověk může dostat do situace, kdy slyší "musím to pustit"... a na druhou stranu "nemusím nic pouštět, protože jsem to já ". To je moment, kdy ty věci na sebe v obsahu mysli působí a dotýkají se, a přitom jsou na úplně opačných koncích. A fungujou s jinejma věcma, který se spolu vůbec nedostanou do interakce. To je trochu matoucí a vidím, že člověk ty roviny někdy ztrácí ze zřetele."

Možnost, že to člověk nemusí pouštět, v sobě obsahuje právě to pouštění.