Setkání se Sašou Hendrukem

Co v sobě pozorovat?

"Obsahy mysli, stavy, pocity, a vidět, jak jeden se mění v druhej... Můžeme ty věci pozorovat, jako že to do mysli vchází odněkud, vždycky něco novýho, anebo se na to můžeme dívat tak, že sama ta věc se pořád mění a odnikud nikam nic nepřichází. Stejně jako se mění obraz na obrazovce a působí na nás, vyvolává v nás nějaký pocity, tak my potom zase zpětně – díky těm pocitům – působíme na fyzikální realitu.

Vidíme, jak myšlenkový a fyzický svět jsou propojený v naší individuální mysli a jak na sebe působí. Proto není zanedbatelný, co se děje v hlavě člověka, ve spekulativní mysli. A proto je tam jakýmsi způsobem zodpovědnost za to, nakolik se k věcem stavíme opravdově a nakolik ne, protože když se k nim stavíme neopravdově, v iluzi a v našich přáních a představách, tak tím působíme zpětně na ten fyzickej svět. To znamená, že někomu řekneme něco, co není pravda, i když si myslíme, že to je pravda, jen jsme to nezpozorovali, začneme prosazovat něco, co je k ničemu, protože máme představu o tom, že by to mělo bejt tak a tak... Ale když se obrátíme dovnitř a budeme sledovat naše motivace a pohnutky, tak to můžeme uklidit a reagovat jenom na to, co se ve skutečnosti v tom fyzickým světě děje. Tam je takovej mechanismus – můžeme pozorovat: vidíme třeba nějakou situaci, člověka nebo věc, a nějak to na nás působí. A praxe je v tom, že sledujeme, proč to na nás takhle působí. Protože jsou i věci, který na nás vůbec nepůsobí, jsme k nim neutrální, nic v nás nevyvolávají. Jsou věci, který se nás víc nebo míň dotýkají, a jsou věci, který se nás dotýkají hodně. A my můžeme sledovat, proč.

Místo abychom od toho chtěli utíkat nebo se před tím křižovali, nebo to popírali a rychle tvrdili, že to tak není nebo že to je jinak, tak budeme sledovat naše motivace. Protože ty motivace jsou často zatočený hodněkrát dokola, na několik koutů. To znamená, že my třeba odhalíme nějakou lež sami v sobě, nějakou falešnou představu, a myslíme si "Aha, tak tohle by to už mělo vyřešit." A ono ne, problém pokračuje dál! Tak se k němu vrátíme a zjistíme, že je to ještě jinak, že tam je ještě něco jinýho, a takhle to může jít hodně dlouho. Opravdu hodně dlouho, věci můžou být opravdu zauzlovaný. Vy si říkáte "Ano, už to klubíčko rozmotávám" – ano, klubíčko se rozmotává a ten provaz je plnej uzlů, takže to je takováhle mravenčí práce...

Vidím cenu tady tý mravenčí práce v tom, že pronikám do struktury mysli. A poznávám možnosti a tvary různých uzlů. Takže když jich udělám nějakou škálu, tak začínám rozpoznávat další a nemusím je už třeba rozvazovat. Protože mysl přesto, že v ní velmi silně panujou mechanický zákony, je víc organická než mechanická, může fungovat analogově i digitálně, takže když pochopíme modelově problém, jsme schopni ho "rozpouštět" ve spoustě jiných oblastí naší mysli, aniž bychom museli procházet tvrdě důsledkama našeho nechápání. Prostě to rozpoznáme "A jejej, tady vidím, je tu problém... to se srovná takhle a takhle, už to znám". Někdy ani nemusím udělat tolik, modelově to poznávám v mysli, že si dělám trable jenom tím, že lžu sám sobě a ostatním... Tak se nesnažím hledat viníky někde kolem, ale vždycky se ponořím do sebe a hledám. A když mi tam něco drhne, tak neřeknu "To nejde. Já už jsem se tomu věnoval..." Prostě v tuhle chvíli mi to nejde. Střílím mimo. Ale protože to drhne, znamená to, že to tam je. Nebudu říkat, že v motoru není písek, když ho slyším. Nebudu říkat "To je takovej olej." (smích v obecenstvu). Jo, je tam písek. Protože olej, ten zní jinak.

Takže v tom bych doporučoval důslednost."

Při tom je dobrý mít rád...

"S tím to jde určitě snadněji. Ale když budu vědět, že mít něco rád je použitelný a dělá to věci snazší, a budu se o to snažit a nebudu to mít rád, vybuduju takový napětí a nepochopení, že mě z toho bude bolet hlava.

Třeba abych měl rád lidi, protože a protože a protože... A když se zaměřím na svůj pocit... "hele, já necítím nic, já ho nemám rád, nikoho nemám rád! Vím, že by to bylo dobrý, ale ten pocit je takovej! – tak když se toho leknu, můžu se dostat do konfliktu a řeknu si "Ne, já ho MUSÍM mít rád!!! " ... to je odběhnout daleko od opravdovosti.

Takže třeba si řeknu: "Proč já nemám rád lidi?" A postupuju tak. Abych se dostal k tomu, co to je mít rád a abych to pocítil. Pokud mi tam něco překáží... to není, že někdo má rád a někdo nemá. Mysl je v podstatě šťastná, sama sebou. Proto není potřeba žádný velký štěstí hledat. Když ho nepociťuje nebo nemá schopnost ho prožívat, tak tam něco překáží. Je tam vybudovaný něco, co to štěstí transformuje ve frustraci, ve smutek, v depresi, v cokoliv. Takže budu hledat, PROČ nemám rád.

Tak si řeknu: "Nemám ho rád, protože má velkej nos! " nebo "Lidi jsou takový divný, něco říkají, nedají mi pokoj!" Dobře. Nos máme každej nějakej, nemusí se mi líbit. Ano, nelíbí se mi, je divnej. Takovým způsobem se budu stavět před sebe a budu odhalovat všechno, co si myslím. Řeknu si: "Ano, vadí mi, že dělá to a to! Ten nos bych mu odpustil, ale proč mi to vadí, co mi na tom vadí?" A tam se můžu dostávat sám k sobě, k problému mý schopnosti mít někoho rád. A je to pro mě úkol, nebo výzva, dostat se k tomu doopravdy, ne se k tomu přemluvit, znásilnit a vyhnout se tomu prožít, co je mít rád.

Takže když si vezmu nějaký téma, třeba mít někoho rád, a nechám se přemluvit k tomu, abych věřil, že mi to pomůže, tak to začnu hledat tématicky v sobě a začnu se tady tím způsobem k tomu blížit. A můžu zjistit, že já jsem největší překážkou toho, že to je na mně. Třeba jsem něco prožil, něčemu jsem uvěřil, atd., a to jsou věci, který si musím rozmyslet. Buď je budu držet a nemít nikoho rád – budu mít radost, že mám tyhle věci, a nebudu mít rád ty ostatní – nebo si zjistím, no tyhle věci mi zabraňujou v tom mít rád lidi, protože se jich bojím! Protože jsem měl s nima špatnou zkušenost! A protože jsem měl špatnou zkušenost, vidím, že mám tendenci generalizovat a dělat ze všech lidí zvířata. Ale to prostě nejde! Když to tak chci mít, je to moje rozhodnutí a měl bych přestat pištět! A když to nechci, tak to změním a dovolím těm lidem, který nemám rád, dám jim šanci, abych mohl pochopit, co to je mít rád. A mohl to i prožít...

To znamená, že když máme nějaký konfliktní pocity, tak od nich neodbíhejme, použijme je. Když má někdo všeobjímající pocit, fajn. Dobrý, ať to použije. Ale ať si všimne, jestli náhodou někde někomu nestojí na palci... Člověk si často říká "Já prostě si řeknu tohle..." Ano, to si řekne – a ten zbytek na to kašle. Zpětně můžeš číst, nakolik se to děje."