Setkání se Sašou Hendrukem

Jak sám sebe nebalamutit

Otázka: jak lépe vidět na nějakou charakterovou vlastnost, která není zrovna to, co by vyhovovalo? Aby do toho člověk moc nemlátil... aby se to prostě trošku učesalo, třeba.

"Dobrý je si ta svoje hnutí dokázat uvědomit ve všech důsledcích. K tomu ale musí člověk napřed mít dostatek odvahy, což – předpokládám – není zas takovej problém, protože to je nejzákladnější podmínka... být ochotný se podívat na svůj charakterový profil, bez bázně a hany. Vlastně až když člověk je schopnej se přijmout takovej, jakej je, to znamená, že to v tom svým nitru najde a dokáže se na to dívat, že to je prostě to, co má k dispozici, aby s tím něco udělal, aniž by se zdržoval tím, že by to nějak posuzoval ve smyslu, že to je dobrý nebo špatný, chci – nechci, spíš že by se na to podíval... ne příliš hystericky...

Samozřejmě, že si tam může udělat celkem rychle jasno, jako co by si rád podržel a co za to moc nestojí... Ale bavíme se tady opravdu v takovým uvolněnějším nebo volnějším přístupu... přístupu, který odpovídá rozlišování, spíš než posuzování... Nedělat z něčeho, co to není, a neposuzovat to, že to je dobrý nebo špatný... Když něčemu dávám přednost, tak jenom proto, že si to vybírám... vybírám si to proto, že si myslím, že to bude mít takovej a takovej dopad. Kterej je pro mě řekněme žádoucí. Jestli je obecně prospěšnej, se ještě uvidí, ale v zásadě není nic špatný nebo dobrý – všechno jsou to možnosti.

Vzal bych to jako možnosti, i ty tak zvaně špatný bych bral jako možnosti a neříkal bych jim "špatný", protože někdy se pro ně člověk rozhoduje, protože prostě nemá na vybranou. Prostě existujou podmínky, ve kterých se můžeme rozhodovat pro věci velmi neprospěšný a velmi kontroverzní, protože v tý daný situaci nemáme na vybranou. Ne aby se to chápalo jako povolení... to prostě takhle funguje. A najdete spoustu věcí v životě, kdy k takovým situacím došlo. Nejde o to, aby si člověk naplánoval, kdy se rozhodne k něčemu idiotskýmu nebo... To je spíš proto, když k tomu dojde, aby byl schopný najít pro to pochopení. To není alibi, to je prostě jenom mechanika tý problematiky.

Takže když člověk dokáže se na to dívat nějak s nadhledem, na to svoje vnitřní rozpoložení, potom může líp vidět na důsledky svého přemejšlení, jednání a chování. Lidi se často ptají, jak se mají chovat k ostatním lidem. Na to je návod úplně jednoduchej, starej: "Jak chceš, aby se lidi chovali k tobě, tak se chovej ty k nim." Na sobě můžeš vyzkoušet, co vlastně chceš dostávat. Co chceš v životě potkávat. Jenže pak vznikne námitka "No ale já se k nim chovám dobře a oni se ke mně nechovají dobře!" O tom to ale není... Jak chci já, aby se ke mně chovali ostatní, tak se mám k nim chovat! A to, co nechci, aby dělali ono mně, tak to nebudu dělat ani já jim!

Když mám řekněme nějakej charakterovej rys, kterej bych mít nechtěl, kterýho bych se rád zbavil, protože už začínám chápat jeho důsledky, tak si je začnu uvědomovat hlouběji, víc, a když vidím, že jsem pod vlivem toho a toho rysu, řeknu si: je to něco, co chceš znovu potkávat ve svém životě? Přinese to něco, co chceš, aby k tobě přišlo? Opravdu se doslova nad tím takhle zamyslet, pozastavit, když se mi nepodaří napoprvé ani pod vlivem tohoto přístupu to změnit."