32. Ambice
Ambice
"Můžou se objevit ambice, můžeme je mít, ale musíme je mít na zřeteli. Musíme říct "ano, jsou tady."
Když se něco vysvětluje, automaticky vzniká dojem, že se pro to musí něco dělat, že se něčemu musíme vyhejbat, že se musíme separovat… Děje se to, ale z toho bych se neplašil. V denním životě není třeba panikařit vůbec s ničím, ať se nám děje, co se děje, ať nás napadá cokoliv. V tomhle momentě, když chceme věcem porozumět, je důležitý si je přiznat. Přiznat si "jsou tady, napadají mě, potkávají mě, jsem jich plnej" – a to je moment, od kterýho se můžeme posunout dál. Protože dokud to neuděláme a ty věci tam jsou, ten obsah v naší mysli je, tak on tam bude a tak dlouho bude čekat, dokud k němu nepřistoupíme a neuznáme ho. To je to, co od nás chce. Chce vlastně jenom uznání svý existence. A chce to jenom proto, že my se snažíme potlačit jeho hodnotu, a tím vytváříme napětí v naší mysli.
To znamená když budu popírat, že mám zálibu v něčem, tak budu vytvářet situace, kdy mě to bude zkoušet, a pořád mě to bude zkoušet... Místo abych řekl "jo, mám tuhletu zálibu, je to tak". To je moment, od kterýho můžu hledat, proč v tom mám zálibu. A už se celá věc posune. Vypadá to velice nenápadně, ale celej ten objekt se posunuje na jinou úroveň, na jinej horizont, stojíme v jiným bodě a vidíme jinou perspektivu. A od ní můžeme jít dál... Protože dokud to neuděláme, tak máme pořád tu samou perspektivu, pořád stejně omezenou, a nemáme srovnání. Kdežto když si ty věci začneme přiznávat, začneme je chtít vidět tak, jak doopravdy jsou – i se všema našima omylama, přehmatama, to vůbec nehraje roli – tak nám můžou posloužit pro další věc. Pokud se je budeme snažit zapřít, že je nemáme a že se nám nesmějí stát, tak se dostáváme do otroctví ega a jeho světa představ, který ono používá pro svoje účely.
Taková introspekce denního života může probíhat v člověku samým, ani není potíž, když se dělí s někým jiným... chce to bejt opravdovej.
Je naprosto samozřejmý, že budou momenty, kdy to bude bolet, skřípat, nebo to bude nepříjemný. Ale to tam patří, to nás vlastně ... nechci říct, že máme bejt vděční, ale jednou to tam je a je to věc, která může přijít na přetřes a musíme jí projít, abychom ji pochopili, nebo se před ni alespoň musíme postavit a uznat ji, že tam je. A všechno se to potom napolohuje úplně jinak.
To se týká našeho osobního, rodinnýho, společenskýho života."