45. Přijetí a odmítnutí
Přijetí a odmítnutí
"Prožitím určitý zkušenosti máme možnost tu zkušenost pochopit, anebo ji ignorovat. Tou ignorací můžeme nastolit stav mysli, kdy to nechápeme, a tím vznikne pole pro možnost, že se nám ta zkušenost bude vracet. Je to úplně mechanická záležitost. Jakmile něco odmítneme, vyvoláme napětí v mysli, v existenci samotný, a jakoby zastavíme průchod toho dění. Jakoby odrazíme část té situace, odmítneme ji. Ona odejde a jelikož musí následovat svoje zákonitosti, vrací se nám tak dlouho, až naše ignorance povolí a my ji přijmeme, Pochopením té zkušenosti. A můžeme jít dál.
Můžeme to pozorovat každej den, od nejjednodušších případů až po ty složitější. Ty nejsložitější nejsou žádný zvláštní případy, to jsou jenom nakupený ty jednoduchý. Je to jako s tím legem, o kterém jsem mluvil, jsou to jen kostičky, ze kterých se poskládají různorodý tvary situací, dění, objektů, subjektů. Platí to pro mysl vnější – svět, který vidíme kolem, i vnitřní svět představ a snů, všeho. Prostě je to skládačka... a my se můžeme tvářit, že vidíme odsud potud, nebo toho vidíme větší kus, nebo to vidíme úplně celý. Čím víc přijímáme skutečnost takovou, jaká je, tím menší problém je tomu rozumět. Chápání věcí, rozumění věcem není nabývání informací, ale absence umělých struktur v tý části mysli, která je individuální, a tím pádem se v ní může obrážet všechno, co v ní je.
Takže čím víc se člověk osvobodí od čehokoliv, co držel v obsahu svý mysli, tak se otevírá horizontu Mysli jako takový, celý. Čím míň toho vlastní, tím vlastně víc vidí do tý veliký Mysli, aniž by nutně musel přestat existovat jako individuální mysl, protože schopnost existovat jako individuální mysl patří do obsahu Mysli takový, jaká Je. Přirozená... někdo tomu říká Bůh, někdo Absolutno... "