53. Překročení
Překročení
"A to je ten moment, kdy – když si to rozebereš – je možnost to překročit tím, že rozhodnu jinak. To znamená, že když zjistím, že já jsem naštvanej na policajta, kterej mi dal botičku, a přitom jsem si vlastně zaparkoval s vědomím toho, že parkuju blbě a říkal jsem si "risknu to, třeba mi to vyjde, Pánbůh mě ochrání"... a Pán Bůh se na mě vykašlal, tak to svedu na policajta nebo já nevím na co, místo toho, abych si řekl "jo, všechno to proběhlo tak a tak, no... můžu bejt naštvanej, ale to mi nic nepomůže... byla hra a nevyšlo to". Prostě jsem si zahrál a je zbytečný dělat, že to tak není. Může mě to štvát, to je naprosto v pořádku. A můžu teďka začít zkoumat, proč mě to naštvalo. Protože jsem si věřil, protože jsem si myslel, že třeba mám s Pánem Bohem lepší smlouvu než pan policajt (smích z obecenstva).
Když se věci se osvětlujou, když do nich jdeme, když sebe objevujeme, svoje pohnutky, motivace, všechno... tak máš pravdu, že pořád to ještě nestačí. Tam nás ještě nic moc nebolí. Tam jsme schopní jít. Ale v momentě, kdy se cítíme špatně nebo jak se cítit nechceme, to jenom opustit a rozhodnout se jinak – tam už se překračujeme. To je opravdu krok do neznáma."